Blog · 15. 10. 2026

Rozhovor s Ivanem D. Hladíkem: o psaní, jezevčících, Harrym Potterovi a AI

Ivan D. Hladík se psaním živí od poloviny devadesátých let – víc než deset let psal jako novinář pro Blesk, jako textař a libretista psal muzikály i pro interprety jako Jiří Korn, Michael Kocáb nebo Bára Basiková a jako scenárista třeba řadu dílů Soudkyně Barbary nebo pro ČT scénář zábavné show do prime time Taneční skupina roku 2010. V próze má rozpracovanou detektivní sérii Detektiv Michael Crow (první díl Klauni vyšel u Fragmentu pod pseudonymem Ian Dachs), povídkami přispěl do antologií Dekameron 2020 a americké Global Insides – The Vaccine a pravidelně píše fanfikce ze světa Harryho Pottera.

Dnes Ivan učí tvůrčí psaní a přednáší na festivalu LexiCon. Do antologie Hranice příčetnosti, kterou chystáme jako poctu H. P. Lovecraftovi (vyjde u Fantom Print), napsal povídku 0273 – svůj vůbec první horor. Zeptal jsem se ho na začátky, na rady pro začínající autory, na jeho jezevčíky i na to, kde je pro něj u umělé inteligence hranice.

Tvorba a začátky

Tvoje čtyři profese – novinář, textař, scenárista a spisovatel – jako takový Lunetic: kdo v něm hraje sólo a kdo jen tiše pobrukuje vzadu?

Vlastně těžko říct, střídá se to. Dnes bude na posledním místě nejspíš „textař“ a má to jednoduchý důvod. Měl jsem kliku, že jsem mohl spolupracovat se špičkami české scény na muzikálech i písničkách, a nějak mě současní interpreti moc nebaví, čímž nechci říct, že jsou špatní. Jinak… Jsem prostě psavec. Dejte přede mě kus papíru, pero a uvidíme, co vznikne…

S jakým autorem, žijícím i nežijícím, by ses toužil setkat?

Kdysi jsem strávil příjemný čas s Janem Kantůrkem v jeho oblíbené hospůdce, tak bych do autorovy oblíbené zašel i s Terrym Pratchettem. O scénářích bych si popovídal s Jaroslavem Dietlem nebo s Tonym Gilroyem, což je scenárista Michaela Claytona, spoluscenárista bourneovských filmů a tvůrce Andora. Ale těch lidí by bylo!

Andora miluju. Jak vnímáš Mandaloriana, Ahsoku nebo další seriály z universa SW?

Jak je o mně známo, jsem hodně shovívavý. Ale jak který, konkrétně Mandalorian mě baví hodně. Ahsoku jsem ještě nedal úplně, takže nechci hodnotit, první díly mě ale moc nepřesvědčily.

Jak jsi ty začínal s psaním? Vybavíš si, kde a kdy tě políbila múza a ty sis řekl: „Tohle je má cesta“?

Na to mám děsně fádní odpověď: už jako malý kluk jsem… Ale vážně. Velmi brzy jsem četl a moc mě bavily detektivky Agathy Christie, tak jsem zkoušel něco podobného a první jsem napsal v 11 letech. Tak trochu doufám, že je navěky ztracená, muselo to být strašné!

Kdybys měl začínajícím autorům doporučit jedinou věc, co by to bylo? A před čím bys je varoval?

Jedinou věc? Dobře, dvě: aby hodně četli a uvědomili si, že ve svých příbězích můžou cokoli! A jednoznačně bych varoval před nekritickou pýchou. Věřte si, ale zůstávejte nohama na zemi – vždycky bude někdo „lepší“.

Knihofotka pro Knižní závisláky k projektu Knižní velvyslanec.

Na festivalu LexiCon jsi měl přednášku o tom, jak dostat rukopis k nakladateli – jaká je ta jedna rada, kterou bys dal sám sobě před lety?

S ohledem na nakladatele? Vždycky poslouchat jejich rady. Oni vědí, jak nás prodat.

U první knihy jsem sám moc neposlouchal, co mi říkají, a trval jsem na banalitách. Rámcově jsem ale pak byl spokojený a jsem rád, že jsem to nechal na nich. S jednou poznámkou: původně samostatný příběh, který je úplně jiný než hlavní detektivní vyprávění, zařadili jako prequel do knihy, což mi vlastně vadí dodnes a evidentně i čtenářům. Kniha by bez něj asi fungovala líp.

Umíš jako bývalý novinář poznat už po první stránce cizího rukopisu, jestli to dál stojí za čtení?

Po první stránce ne, po první kapitole snad ano. Pro mě coby recenzenta je vždycky zásadní přesvědčit se, že autor ovládá řemeslo, že jeho postavy jsou živoucí, že jeho dialogy nejsou šroubované, že příběh má tempo a není hloupý… a tak dále. To se dá poznat velmi brzo.

Další z knihofotek pro Knižní závisláky.

Co je ta nejčastější rada, kterou dáváš studentům tvůrčího psaní? A které vlastní rady se úplně nedržíš?

Už jsem to vlastně řekl: mnohokrát jim opakuji, že mohou cokoliv. Ve světě svázaném různými konvencemi, pravidly a nařízeními není někdy snadné si uvědomit, že fantazie opravdu žádné hranice nemá. Taky, že nemají propadat beznaději, když se jim nepodaří prodat první příběh. Picasso taky nedostal pro první obrázek čelní místa v galeriích. A čeho se nedržím? Rozhodně dělám dlouhá souvětí a až zpětně je krátím do uchopitelných vět. A bývám ješitný. Ale to jsme tak nějak všichni, kdo děláme něco tvůrčího.

Jezevčíci Tonda a Matýsek, předtím Jonáš a v rodině spousta dalších

Naučilo tě pozorování vlastních jezevčíků něco, co se ti pak hodilo i při psaní?

Oni sami se mi hodí při psaní! :D Jezevčíky mám takřka v každém svém příběhu, pokud nejde o žánrovku. Já vím, že pro každého pejskaře je právě jeho rasa ta nej, ale jezevčíci jsou prostě skvělí. Tvrdohlaví, těžko zkrotitelní, přitom mazlové. Lví srdce a odvaha v malých tělíčkách.

Jezevčíky miluju už od školky, jelikož jeden k nám vždy chodil k plotu ze sousedství. Sám bych o nich někdy rád napsal nějakou povídku, co ty?

Já jsem vlastně napsal. Pro jeden projekt, kde původní pohádky Karla Čapka doplnily i dvě moje. Právě jezevčík je spolu se svým klukovským páníčkem hlavním hrdinou mé Nové psí pohádky, kterou (jak jinak?) báječně načetl Jiří Lábus.

Máš jezevčíky dva. Představ si, že oba najednou umí psát a chtějí se stát tvými spoluautory – jaký žánr si vyberou? O čem by ti raubíři psali?

Tonda by určitě vyprávěl o osudech nějakého významného šlechtického rodu a velmi něžně by zdůraznil, že jde o jeho příbuzné. Matýsek by asi bral nějakou gangsterku nebo vyšetřování zločinu. Na to je dobrý, musí být u všeho a všechno zkoumat.

Mates by si zasloužil vlastní detektivku, jak to slyším. A snesl bys kritiku od vlastních psů?

Snáším ji dennodenně! :D Naštěstí zatím ne kvůli psaní. I když… Určitě by byli rádi, kdybych za klávesnicí trávil méně času a víc s nimi.

Kritika od vlastních psů v praxi.

Povídka 0273 a Harry Potter

0273 v chystané antologii Hranice příčetnosti zní spíš jako číslo cely nebo PIN tvé karty než název povídky. Čím bys čtenáře na povídku nalákal?

Říkal jsem ti, že mě napadla okamžitě při pohledu na jeden z obrázků ilustrátora a výtvarníka Jiřího Dvorského? Je to příběh, který se možná mohl stát, za hradbou tajemství. Je o strachu, o našich vlastních běsech. A jak vypadá vaše noční můra?

Mé nejhorší noční můry jsou dost o ztrátě blízkých, ale zkus to po bleskovsku: Hranice příčetnosti jako skutečná kauza. Jaký titulek by na stánku nejvíc nalákal čtenáře, aby si hororovou antologii koupili?

Setkání českých a slovenských autorů. Děs, který pohltí každý milimetr vašeho těla. Co ještě vydržíte? Otestujte vlastní hranice! – Něco takového…

Lovecraft a J. K. Rowlingová se potkají u tebe v obýváku, co si pro ně připravíš?

Vzhledem k tomu, že by mě během vzrušené debaty o povaze mozkomorů a Pánovi zla asi nepustili ke slovu, patrně budu jen dolévat čaj, dosypávat sušenky a nadšeně poslouchat.

Z toho neutečeš. Kdybys je měl svázané a měli zalepená ústa, co bys jim povídal?

Nedáš pokoj?! :D Asi bych je zahrnoval chválou za to, co vytvořili, čím mě zaujali a inspirovali. A jelikož JKR rozhovory skoro nedává, prostě bych té chvíle využil a vyzpovídal ji. Nezajímá mě jen její tvoření světa HP, jsem fanouškem i série Cormoran Strike.

Jaký je tvůj vztah k hororové a fantasy literatuře? K té klasické a k té nynější…

Když mi bylo 13, poprvé jsem četl Draculu a nic tak napínavého jsem do té doby nečetl. Ve stejném věku jsem za vysvědčení dostal Hobita (pokud se nemýlím). Obojí mě totálně okouzlilo. Horory už dnes až na výjimky nečtu a vůbec je nepíšu (pro antologii Hranice příčetnosti poprvé). Ale fantasy miluji v mnoha jejích podobách. I nějaké romantasy jsem skousl.

Dáváš hlas vedlejším postavám z Harryho Pottera, které v knihách zůstaly v pozadí. Kde si je můžeme přečíst a který příběh bys nám doporučil?

Přiznám se, že s cizími nemám zkušenost, asi aby mě neovlivnily. Ale hodně jich je na Wattpadu, prý. Ty moje fanfikce vlastně vznikly kdysi na základě výzvy a tu první ani nemám uchovanou. Od té doby každý rok před Vánoci píšu novou. Všechny jsou na mém webu v sekci Píšu prózu i rýmy. Doporučím třeba Narozeniny Minervy McGonagallové.

Stylizovaná fotka k jedné z Ivanových přednášek na LexiConu.

A o kom plánuješ psát před letošními Vánoci?

O fiktivním pátém členovi party pobertů. Jeho podstatu, jméno, povahu, slabosti, schopnosti atd. jsem nechal v rámci své letošní přednášky o tvorbě fantasy postavy na LexiConu vytvořit její účastníky. Takže tu máme Martina z rodu Blacků (bratranec Siriuse Blacka). A já jsem ho hned viděl mezi poberty. Jak to, že nakonec v partě není? To si budete muset přečíst.

Umělá inteligence

Na umělou inteligenci se tě lidi ptají pořád dokola. Které otázky o AI bys nejradši jednou provždy zakázal – a o čem bys chtěl mluvit místo nich?

Rozhodně mě nebaví pořád rozebírat témata, že AI krade a že lidi připraví o práci. První argument je nesmysl, protože AI se prostě učí (učila) z dostupných materiálů a to bylo v začátcích té AI, jak ji dnes známe, takřka vše. Dnes už podléhá větší kontrole a striktnějším pravidlům. A s tou prací… Ano, některé profese možná zaniknou nebo budou výrazně ovlivněny. Ale to je prostě pokrok. Dnes už nikomu nechybí ledaři, ponocní, sazeči písmen nebo výrobci vytáčecích telefonů. Všichni se nakonec uplatnili jinde. Věřím ale, že v tvůrčích činnostech, kde je stále nejvíc potřeba lidská fantazie a duše, to ještě výrazně nehrozí.

Kde je pro tebe hranice, kdy je použití AI už za čarou?

Ve chvíli, kdy někdo práci AI vydává za vlastní tvůrčí činnost. To je prostě a jasně podvod. Nemám teď na mysli rešeršování, společný brainstorming o nějakém hluchém místě v textu, ale kompletně psané knihy v AI. A samozřejmě je za čarou jakékoli použití AI za účelem ublížení někomu, za účelem páchání zločinu nebo něčeho nemorálního. Ovšem říkám: AI není dobrá nebo špatná, je to jen nástroj, jemuž význam dáváme my způsobem užití. A třeba falešné fotky? Ty už uměli za Stalina.

Nebojíš se, že nejmladší generace bude s AI vyrůstat jako s něčím naprosto samozřejmým – a že se to časem projeví jako apatie k rozvíjení vlastního umu třeba u psaní?

Vůbec. Věřím, že celé to šílenství a nadužívání AI časem poleví, tak jako tomu bylo u každé módní vlny nějaké technologie. Zejména nejmladší generace má často více rozumu než ta moje. Jsou hodně analogoví, ostražitější k online světu. Až dospějí, přijdou zase jiné věci… Naopak třeba v Gen Z znám spoustu šikovných a kreativních lidí. Talent a um nejsou generační záležitosti, podle mě. V každé se najdou tvořiví lidé.

Kéž by to tak bylo… opravdu bych si to přál také.

Mimochodem, několikrát jsem mluvil o tom, jak smysluplně AI využít ve spisovatelské profesi. A aby to nebylo jen takové alegorické plácání, připravuji konkrétní rady s konkrétními prompty k sobě na web do sekce Učím tvůrčí psaní, aby to mohl využít každý, kdo třeba tápe.

Další tvorba

Psal jsi prózu, texty písní, libreta i scénáře pro televizi a divadlo – je ještě nějaký tvar, který sis nikdy netroufl zkusit, ale láká tě?

Vlastně asi ne. Měl jsem v životě (a mám) spoustu štěstí, takže jsem si mohl vyzkoušet všechno, co jsem chtěl. V každé životní etapě jsem dělal/psal to, co mě zrovna oslovovalo a bavilo.

Kdybys mohl svou povídku nebo knihu převést do úplně jiného média – komiks, celovečerní film, rozhlasová hra, deskovka – co by sis vybral a proč zrovna to?

Možná právě mojí hororové povídce 0273 by mohl slušet komiks nebo rozhlasová hra. Dobrý výtvarník a dobrý režisér by ji určitě dokázali povýšit. A jako seriál ve své hlavě vidím svou knihu Něco jako štěstí, kterou píšu. Má takový seriálový vibe a koncept.

Je nějaké téma, ke kterému se furt vracíš v hlavě, ale bojíš se ho zatím napsat, protože by to bylo moc osobní?

Zažil jsem neskutečné množství různých historek, událostí, zvratů, a často mi přátelé říkají, ať to sepíšu. Jenže se obávám, že ne všude a ve všem bych byl upřímný, takže by to nakonec byla stejně napůl fikce. Takhle fragmenty těch vzpomínek využívám při psaní svých příběhů.

S americkou antologií Global Insides – The Vaccine, ve které vyšla jeho povídka Motýli.

Na závěr

Píšeš dopis budoucímu já za pět let, co v něm bude?

Rozhodně: už jsi konečně dopsal všechny rozpracované knihy?! A taky: nenech se umlátit realitou, pořád snít je v pořádku.

Bez spoileru: do jaké krátké věty bys povídku 0273 schoval, aby čtenáře co nejvíc znepokojila?

Mohlo se to stát a může se to dít i dnes.

Díky moc, že sis našel čas na rozhovor. Chtěl bys něco vzkázat svým nynějším nebo budoucím čtenářům?

Aby se i přes všechny negace, špatné nálady a stres současného světa dál nechávali unášet, rozmazlovat, okouzlovat, bavit a těšit příběhy všech psavců, pro které je jejich vyprávění skutečnou vášní.

Ivanovy povídky, fanfikce, články i texty najdete na jeho webu ivandachshladik.cz, sledovat ho můžete i na Instagramu a Facebooku. A na Hranice příčetnosti se těšte – víc o nich prozradíme, až přijde čas.