Blog · 14. 9. 2026

Rozhovor s Oldřichem Suchým: o hororu, detektivce a novince, o které zatím nikdo neví

Oldřicha Suchého jsem jako čtenář otevřel poprvé letos přes jeho sbírku Temné variace – a napsal jsem na ni nadšenou recenzi ještě dřív, než jsem ji dočetl. Nazval bych ho neskromně a zcela vážně mistrem vytříbeného slova. Mezitím vydal sbírku temné fantastiky Legendy, chystá se mu detektivka Případ Y a spolu s dalšími autory právě chystáme antologii Hranice příčetnosti (vyjde u Fantom Print), poctu H. P. Lovecraftovi, do které mi napsal hned dvě povídky. Zeptal jsem se ho na řemeslo, žánrové skoky i na to, co ho čeká dál.

Na úvod

Právě jsem dočetl Temné variace – jak se ti po nich teď píše, posunulo tě to nějak?

Stýská se mi po nich, protože to byly zvláštní tři týdny, kdy vznikly. Jako kdybych byl přeplněný invencí, která naprosto bez námahy přešla na papír. Takové období bych ještě někdy rád zažil, ale trochu se obávám, že nepřijde. Asi se to stalo jen díky tomu, že jsem dvacet let nic nepsal a všechna ta nahromaděná energie chtěla ven.

Oldřich Suchý.

Co tě táhne víc k povídce než k románu?

Zacílení na jedince a konflikt v jeho životě. Když mě napadne nějaký příběh, bývá to touha najít odpověď na otázku: Co by se stalo, kdyby... Třeba kdyby někdo omylem na letišti sebral kufr, který mu nepatří. Co by se stalo, kdyby v něm našel něco děsivého. Takové nápady nejsou nosné pro román a zároveň by jim to ubíralo na síle, kdyby se do cesty pletly nějaké boční linie. Občas slýchám, že bych měl román napsat, ale když potom čtu takový, který vnímám jako na sílu natažený, tak si říkám, že raději budu psát povídky, které jsou jako rána na solar.

O Temných variacích a řemeslu

Je v knize povídka, která ti dala nejvíc zabrat, nebo je ti ze všech nejbližší?

Nevnímám je tak. Všechny se psaly docela samy. Opravdu jako kouzlem. I blízké jsou mi všechny stejně, protože se svým vlastním způsobem vztahují k románům a autorům, které mám rád. Pár nej tam ale samozřejmě zcela osobně mám. Nejděsivější je Edward přichází, nejnapínavější Nevěstinka, nejkrásnější Podobizna a nejvtipnější Tři v jedné.

Temné variace (2025, Golden Dog).

Máš nějaký psací rituál nebo pověru, kterou bys sám o sobě označil za iracionální?

Hlavně potřebuji klid. Jen tiše zírám, že někdo může psát ve vlaku, v kavárně, s laptopem na kolenou. Já potřebuji svoji židli a stůl, takové moje psací hnízdo. A kávu. Ovšem mám podezření, že se mi nejlépe píše, když mám rozečtenou některou z knih Stephena Kinga. To si opravdu vysvětlit neumím.

Kdybys musel zrušit jedno psací pravidlo, které si všichni pořád omílají jako svaté, které by to bylo?

Přiznám se, že rozhodně nejsem odborník na nějaká psací pravidla. Vědomě se žádnými neřídím. Spíš jsem se asi vypsal (pokud tedy vůbec) intuitivně. Kdybych si ale před sebe položil papír s pravidly, určitě bych si rád víc než jedno porušil. Rád si hraji a tohle by byla také hra. Myslím, že porušení nějakého pravidla může být zajímavý čtenářský/autorský zážitek.

Co je pro tebe těžší napsat – nadpřirozenou bytost, nebo obyčejného člověka, který se rozhodne udělat něco strašného?

Když jsem nad tím tak přemýšlel, zatímco jsem vypil hrnek kávy, vyšlo mi, že odpověď je bytost nadpřirozená. Ve Variacích jsem, myslím, napsal dost obyčejných lidí, kteří jsou pěkné skety. Soudě podle tvé reakce, kterou jsi mi po jejich přečtení poslal, bych řekl, že se mi to povedlo.

Novinka, o které ještě nikdo neví

Prozradíš, jaká antologie se chystá?

Jmenuje se Hranice příčetnosti a vypovídá o tom, že někteří autoři minulosti nezemřeli. V tomto případě Lovecraft, který stále tvůrce z celého světa vábí jako bludička. Tentokrát se jeho přitažlivostí nechal zvábit zástup českých i slovenských autorek a autorů, kteří se svými příběhy pod tvým vedením skládají hold. Jednoduchý nápad a pestrá paleta příběhů.

V knize je i povídka Pasažér do města D. – jak vlastně vznikla?

Velmi rychle a můžeš za ni ty. Objednal sis u mě lovecraftovskou povídku a já, celkem klasicky, odpověděl, že nevím, jestli budu mít nápad. Bum, velký třesk a povídka byla na světě. Hlavní aktér, nijak závratně úspěšný spisovatel, se v ní dostane do podivného městečka, které v něm probudí fantazii, jako kvásek probere těsto k životu. Sám jsem si místy připadal jako vypravěč toho příběhu, protože jsem měl sto a jeden nápad, který by v povídce mohl být použit. Dokonce jsem měl víc konců, které přicházely v úvahu. Některých mi bylo líto, tak se nakonec do textu dostaly tak jako tak.

Budeš v antologii mít hned dvě povídky. Jak spolu ta druhá, Kdo pozdě chodí, a Pasažér souvisí?

Společné mají město D., kam se oba dostanou, i když jeden z nich proti své vůli. Vznikl ještě třetí text, docela krátký, jmenuje se Probouzení, ale ten možná zůstane čtenářům navždy utajen. Říká se ale, že autor má vědět o příběhu víc, než se dostalo do textu. Vědomost má přesahovat, být nevyslovena. To teprve dává všemu autenticitu a hloubku. Takže třeba je to právě to, co těm dvěma povídkám pomáhá (a není nutné to publikovat).

Oldřich Suchý s knihou Případ Y.

Případ Y a skok do detektivky

21. 9. ti vychází Případ Y – docela skok od hororu k detektivce. Jak k tomu došlo?

Myslím, že to byl přirozený krok. Kdo četl moje předchozí texty, všiml si, že rád zanechávám stopy, které v závěru příběhu dají smysl. To je dost blízké detektivce. A já tento žánr miluji. Obzvlášť britskou klasiku. Sám víš, že autoři rádi píší to, co rádi čtou, takže kam jinam by mohly vést mé kroky?

Bez spoilerů – co čeká čtenáře, když historik umění Jan Novohradský narazí na mrtvolu?

V prvé řadě nejistota. Protože nejprve najde mrtvolu a pak hned cizince, který sice tvrdí, že je detektiv, ale je docela dobře možné, že je to vrah. Co když se snaží Novohradského odlákat někam do ústraní, aby ho umlčel? Ve druhé řadě pak na čtenáře čeká zábava. Alespoň v to doufám, protože když probíhala redakce knihy, užíval jsem si a dobře se u ní bavil. Bylo by smutné, kdybych takové libé pocity zažil s touhle knihou jen já.

Bude to samostatný příběh, nebo z toho může být série? Obdržíme časem českého Sherlocka Holmese?

Série by mohla být. Druhá kniha je vlastně rozepsaná, ale zamčená v dnes již nefunkčním počítači. V tuto chvíli rozhodnutí ale nechávám na čtenářích. Kdybych měl štěstí a Případ Y čtenáře zaujal, kdyby si zamilovali mé ústřední duo, pak bych se k těm dvěma tatrmanům určitě rád vrátil.

Píše se ti horor a detektivka jinak, nebo je to nakonec podobná práce?

Detektivka je pěkná otrava. Pokud nejsi spisovatel architekt, což já nejsem. Tento žánr, pokud to má být fair play krimi, potřebuje propracovanou zápletku. Musíš mít jasného vraha, vyznačit k němu cestu, kterou je ale následně potřeba zamaskovat a vytvořit stopy falešné, vedoucí k jiným podezřelým. Je to celkem dřina a při psaní tě to svazuje. Bližší je mi větší volnost, kdy znám jen startovní bod příběhu a jeho konec. Splétání takového příběhu mi přináší větší radost.

Jaký obyčejný předmět z domácnosti podle tebe ještě nikdo pořádně nevyužil v detektivce jako vražednou zbraň?

To je ovšem dobrý dotaz. Je docela dobře možné, že se pletu, protože neznám všechny detektivky světa, ale co třeba toaletní papír?

Ještě pár netradičních

Napsal jsi někdy scénu, kde jsi sám dopředu nevěděl, jak skončí, a překvapila i tebe?

To ne. Vždy, když jdu psát scénu, tak vím, kam vede. Někdy může mít třeba dva různé konce a já si jen musím jeden vybrat, ale až takový zahradník nejsem.

Existuje věta nebo obraz, který sis roky šetřil, než jsi pro něj našel tu pravou povídku?

Jistě to nebylo tak, že bych si myšlenku, kterou za chvíli zmíním, nějak vědomě šetřil a čekal na správný okamžik zapsání. Jen jsem ji ve svém nepsacím období zkrátka uložil někam do své mysli a teď po letech teprve zpracoval. Ten nápad patří do mých legend, v nichž moje venkovské a bláhové postavičky zažívají peklo pochyb a nejistot. Tato vychází z otázky: Co by si počala moje hrdinka, kdyby nechtěně šlápla na svlečenou hadí kůži? Jak by to vnímala? Co by cítila? Nu, text je hotový, takže já už odpověď znám.

Oldřich Suchý s knihou Legendy.

Kdyby ses probudil v jedné ze svých vlastních povídek, ve které by sis to nejmíň přál?

Nechci ani do jednoho svého příběhu. Jako autor jsem strašný grázl, takže moji hrdinové často umírají a jejich okolí je dost nesnesitelné. Takže buď bych nějak bídně zašel, nebo bych byl blbec, náfuka, tupec či takový nějaký bezdušec/bezbarvec. Musím si splnit sen a napsat knížku pro děti. Tam pak klidně skočím po hlavě.

Kdybys svou tvorbu na jeden den nakazil úplně jiným žánrem – romantikou, sci-fi, pohádkou – co by z toho vzniklo?

Věřím, že bych to byl stále já. Pohádkové jsou Legendy, romantiku lze najít ve Variacích, sci-fi prvky též. Znamená to, že bych opět napsal příběh, kde by hlavní roli hrál člověk vržený do jakéhosi problému a čtenář by sledoval jeho cestu za spokojeností, naplněním.

Na závěr

Co chystáš dál, až Případ Y vyjde?

Vůbec nevím, jestli se mi to povede, ale kromě jiných nápadů mám jeden čerstvý, který si v sobě nosím pár týdnů. Nechávám ho uzrát, což se asi už i stalo. Na přelomu září a října bych konečně měl mít volnou hlavu, abych se tomuto nápadu mohl věnovat a s velkou chutí to udělám. Kdybys chtěl, abych prozradil trochu víc, byla by to detektivka ze současnosti, asi trochu holčičí a měla by být lehce humorná. Povede se mi to? Kéž bych to věděl. Ale na její psaní se hodně těším.

Díky, Oldo, za rozhovor i za to, že jsi mi do Hranic příčetnosti napsal hned dvě povídky. Temné variace a Legendy seženete už teď, Případ Y vychází 21. 9., a na Hranice příčetnosti se těšte – víc o nich prozradíme, až přijde čas.

Díky všem svým současným i budoucím čtenářům, protože je to celkem zázrak, že jste si mě vybrali (případně v budoucnu vyberete). A také děkuji tobě, za žádost o povídky a také za tento rozhovor. Děkuji, děkuji, děkuji.