Blog · 23. 9. 2026

10 rad pro první knihu: co dělat a čemu se vyhnout

Než jsem řešil, jak první knihu prodat nebo jak si vybudovat čtenářskou základnu, udělal jsem pár konkrétních věcí, které mi dodnes přijdou jako dobrá investice času. Nejsou to žádná velká tajemství – spíš praktický odrazový můstek, který je dobré znát už při psaní prvotiny, ne až po ní. Samozřejmě neexistuje univerzální návod a každému autorovi může sednout i fungovat něco trochu jiného. Berte to proto spíš jako inspiraci než jako dogma.

Co dělat

1. Pište s cílem kolem 200 až 250 normostran

Cesty Kabanu měly nakonec 266 normostran, o něco víc, než bych dnes sám doporučil. Rozsah 200 až 250 normostran je totiž rozmezí, které se u debutu dobře posuzuje – dost na to, aby nakladatelství vidělo, že příběh unese celou knihu, a zároveň ne tolik, aby vás jako neznámého autora rovnou odradila délka rukopisu. Víc o tom, jaký rozsah nakladatelství u prvotiny typicky čekají, píšu v článku o oslovování nakladatelství.

2. Udělejte si návrh obálky – a vytiskněte si ho jako obal na jinou knihu

Nemusíte umět grafiku ani mít profesionální nástroje – stačí hrubý návrh v čemkoliv, co máte po ruce. Až ho budete mít, vytiskněte si ho a obalte jím jinou knihu podobného formátu, jakou má vycházet ta vaše. Zní to jako drobnost, ale najednou máte v ruce fyzický objekt, ne jen představu v hlavě – a přesně víte, jak bude vypadat cíl, ke kterému směřujete.

3. Sežeňte si aspoň 10 beta čtenářů

S jedním nebo dvěma beta čtenáři se nedozvíte skoro nic – jejich názor je jen jeden hlas, ne vzorek. Až s deseti lidmi začnete vidět vzorce: kdo vám dává zpětnou vazbu, se kterou umíte pracovat, kdo naopak jen chválí nebo jen kritizuje bez konkrétního zdůvodnění, a jaký typ komentářů vám skutečně pomáhá text posunout dál. Zjistíte tak i to, jací beta čtenáři vám sedí – a s kým naopak spolupráce nefunguje, i když to nemusí být ničí chyba.

4. Připravte si ukázku v rozsahu 50 až 100 stran

Nemusíte čekat, až bude kniha úplně hotová. Ukázka v rozsahu zhruba 50 až 100 stran je dost na to, aby čtenář poznal styl, tempo i to, jestli ho příběh chytne – a vy ji můžete rozesílat klidně ještě v době, kdy na knize dál píšete. Získáte tak první reakce mnohem dřív, než byste čekali na úplně dopsaný rukopis.

5. Vždy si přečtěte hotové kapitoly nahlas

Když dopíšete kapitolu, přečtěte si ji nahlas – celou, ne jen pár vět namátkou. Ucho odhalí věci, které oko při čtení ze zvyku přeskočí: příliš dlouhá souvětí, na kterých dojde dech, rytmus věty, který nesedí, nebo dialog, který by nikdo nahlas takhle neřekl. Je to nejpřísnější korektor, jakého můžete mít zadarmo. Víc o tom, co mě čtení nahlas naučilo o psaní, píšu v článku o namlouvání povídek.

Těch pět věcí bych udělal znovu bez váhání. Stejně důležité mi ale přijde vědět, čemu se naopak vyhnout.

Čemu se vyhnout

1. Nepište do šuplíku

Ať se vám rukopis zdá sebevíc nedokonalý, nenechávejte ho jen tak ležet v šuplíku. Vytvořte si ukázku a nabízejte ji dál. Zpětná vazba, kterou takhle dostanete, vám řekne mnohem víc, než kdybyste text donekonečna pilovali sami pro sebe. Kniha, kterou nikdo nečte, se nikam neposune.

2. Neposílejte rukopis nakladatelstvím, která váš žánr nevydávají

Než cokoliv pošlete, projděte si, co dané nakladatelství skutečně vydává. Nakladatelství, které se vaším žánrem vůbec nezabývá, vám s velkou pravděpodobností odpoví zamítnutím bez ohledu na kvalitu rukopisu – a vy jste tím jen ztratili čas, který jste mohli věnovat lépe zacílenému oslovení.

3. Neoslovujte víc nakladatelství najednou

Oslovujte vždy jen jedno nakladatelství v danou chvíli. Po odeslání se za dva až tři týdny slušně zeptejte, jestli rukopis v pořádku dorazil, a pak počkejte přibližně tři měsíce na vyjádření. Pokud se do té doby neozvou, připomeňte se jim ještě jednou – a pokud nezareagují ani na připomenutí, oslovte další nakladatelství v pořadí. Pokud vám ale odpoví, byť jen že rukopis ještě čtou, dejte jim klidně další měsíc navíc, než zkusíte někoho dalšího. Český knižní trh je malý a lidé se navzájem znají, takže souběžné oslovování víc nakladatelství najednou se vám může vymstít.

4. Nepište jako prvotinu rovnou sérii

Můj Lesočert je plánován jako vícedílná sága, takže tohle pravidlo jsem sám porušil – a přesto bych ho doporučil dodržet. Psaní série jako prvotiny má důsledky, které na první pohled nemusíte vidět: nakladatelství se u neznámého autora v podstatě zavazuje jen k prvnímu dílu, a pokud se první kniha neprodá tak, jak jste čekali, z rozjeté ságy se místo radosti může stát tíha nedokončeného závazku. Souvisí to i s prvním bodem výše – čím dřív budete mít zpětnou vazbu na první díl jako samostatný příběh, tím líp uvidíte, jestli má smysl na něm stavět celou sérii.

5. Nebuďte uražení, když se někomu váš text nelíbí

Někdo vám řekne, že daná scéna nefunguje, že postava je plochá nebo že se ztrácíte v popisu. Bude to bolet o něco víc, než čekáte – ale tohle jsou ještě ty dobré zpětné vazby. Můžu vás ujistit, že dostanete i takové, které byste si rozhodně za rámeček nedali – obzvlášť pokud seženete deset beta čtenářů, jak radím výše. Berte to ale pořád jako informaci, ne jako útok – i když někteří vám klidně řeknou, jak by to celé napsali jinak a líp. (To už útok trochu je, ale přejděte přes to.) Ego, které si nedokáže přiznat slabé místo, vás nikam neposune. Naopak schopnost si kritiku vyslechnout s chladnou hlavou je to, co vás jako autora skutečně posouvá dál.

Na závěr

Ani jedna z těchhle deseti věcí knihu sama o sobě neprodá ani nezaručí, že ji nakladatelství přijme. Jsou to ale konkrétní kroky – a stejně konkrétní chyby, kterým se vyhnout – se kterými jsem měl už při rozjezdu prvotiny podstatně jasnější představu, kam vlastně směřuju.