Blog · 5. 10. 2026

Rozhovor s Ginou Agathou Renotière: o životě bocmanky, Třinácti vlajkách a skoku k Lovecraftovi

Gina Agatha Renotière je autorkou vysoce hodnocené pirátské fantasy trilogie Třináct vlajek – a zároveň bocmankou na skutečné plachetnici La Grace, se kterou tráví většinu léta na moři. Do antologie Hranice příčetnosti (vyjde u Fantom Print), poctě H. P. Lovecraftovi, o které jsem psal už v rozhovoru s Oldřichem Suchým, napsala povídku Kanál 81 – a zúročila v ní i vlastní zkušenost z kurzu bezpečnosti na moři. Zeptal jsem se jí na to, jak vypadá skutečný život na palubě, jak vznikalo Třináct vlajek, i na to, jaké to bylo poprvé napsat horor.

Na úvod: reálný život na moři

Bocman je na klasické plachetnici především důstojník – velí manévrům, má na starosti výcvik posádky a rozděluje úkoly. Dlouho tuhle pozici zastávali výhradně muži, a Gina Agatha Renotière tak patří mezi velmi málo žen, které se v ní prosadily – jak sama popisuje, ani ona neměla cestu k této pozici jednoduchou.

Jak ses vlastně dostala k tomu být bocmankou na skutečné lodi La Grace?

To byla dlouhá cesta a začalo to shodou náhod. Vždycky jsem měla ráda pirátskou tematiku a vědělo se to o mně i na internátu, kde jsem během svého středoškolského studia ve Francii bydlela. Jednoho dne na dveře mého pokoje zaklepaly kamarádky s tím, že v přístavu hodinu cesty vlakem od naší školy stojí česká pirátská loď a že to zkrátka musím vidět! Já jsem jim ze začátku samozřejmě nevěřila, ale nakonec jsem si koupila lístek a vyrazila na festival historických plachetnic Escale à Sète, kde jsem se poprvé setkala s La Grace. Co vám budu povídat, byla to láska na první pohled. Dodnes mám někde schovaný deníkový zápis, kde to označuji za nejlepší den mého života.

O dva roky později se festival konal znovu. Kontaktovala jsem kapitána a zeptala se, jestli nemůžu na lodi strávit prodloužený víkend s tím, že bych si pobyt odpracovala překladem z francouzštiny. Souhlasil, a tak se tlumočení stalo mojí první prací na palubě. O rok později už jsem si v brigádě v Praze našetřila z dýšek na týdenní plavbu. Pak na dvoutýdenní… Hltala jsem informace o lodi, hlavně o lanoví a plachtách, jezdila jsem na kurzy, na opravy.

Nijak jsem se netajila tím, že bych jednou chtěla být bocmankou, ale často jsem se setkávala s námitkou, že jsem přece holka, že ty lana neutáhnu. Trvalo pět let, než jsem přesvědčila vedení lodi, že mám na pozici bocmanky dost znalostí a tréninku, ale taky že jsem dost odolná proti případnému nesouhlasu a disrespektu, se kterým se můžu jako první bocmanka setkat. Teď už bocmaním třetím rokem a to, že jsem holka zatím ničemu nevadilo.

Gina Agatha Renotière na palubě La Grace.

Co je na životě na plachetnici jiné, než si čtenář představuje podle dobrodružné literatury?

Toho je hodně! Z patra mě napadá hned několik věcí: omezený prostor, jiné vnímání času, závislost na počasí, psychická i fyzická náročnost práce… Loď je samostatný a velmi specifický organismus, komunita, dokonce bych řekla jiný svět s vlastními pravidly, které se od těch na souši dost liší.

Z knížek to často vypadá, že na lodi je spousta míst, kam se může hrdina zašít. V reálu taková místa téměř neexistují. Na lodi o velikosti La Grace (cca 30 m délky trupu) by se historicky plavilo kolem sta lidí. Na palubě (ani v podpalubí) opravdu moc soukromí nenaleznete. A když už máte pocit, že jste nějakou takovou schovku našli, brzy na vás přijde strojník, protože mu třeba blokujete přístup k čerpadlům. A to je nás na palubě „jen“ 30!

V námořních příbězích jde všechno hrozně rychle: vyplouváme, BUM! BITVA! Ale na stránky se už nedostane, že bylo nejprve potřeba loď nepřítele měsíce sledovat, že mezitím přišlo bezvětří, že počasí ovlivňovalo, kdo má v bitvě navrch. Že bylo často po všem, než došlo k abordáži, protože palba z kanónů byla účinnějším a praktičtějším řešením…

Co mi taky často v dobrodružných příbězích chybí, je otázka běžných lidských potřeb jako je toaleta nebo základní hygiena. Už vám nějaký pirátský příběh prozradil, že se na lodi vyměšovalo z přídi (protože příď rozráží vlny a je tak nejomyvatelnější částí lodi)? A že se utíralo roztřepeným kusem provazu, který visel na provázku ve vodě, aby byl na každé použití čistý? Neberte mě za slovo, na La Grace máme i normální splachovací záchody, ale vždy je tu možnost i historických způsobů. A to po všech stránkách!

Sama si nedokážu představit, jak moc se musela služba na palubě lišit před třemi sty lety od toho, co na moři zažívám dnes já. Jak málo místa bych v podpalubí měla, jaká by mi byla bez jachtařské bundy zima, jak by mi hrachová kaše lezla krkem, jaké pachy by mě pronásledovaly všude kolem, kolika infekcím bych denně čelila… Myslím, že pokud by námořní příběhy z té doby měly být opravdu historicky akurátní a pečlivé, moc lidí by je asi číst nechtělo.

Máš jako bocmanka na starosti pořádek a lana na palubě – existuje nějaká skutečná námořní dovednost nebo uzel, který by se podle tebe měl učit i každý spisovatel, přestože nikdy nevypluje? Co by autor, který se nikdy neplavil, měl určitě znát? Existuje k tomu nějaká literatura?

Propojení námořnictví a autorství je něco, nad čím si lámu hlavu skoro každý den. Nenapadá mě uzel, který bych doporučila speciálně autorům (přestože pár základních uzlů jako lodní uzel nebo dračí smyčku bych doporučila znát každému), ale jestli mi něco tyto dva světy propojuje, je to práce s charaktery. Pozorování různých druhů lidí na lodi versus jejich konstruování při psaní. Jak autor, tak bocman tak nějak musí tušit, co od jaké postavy může očekávat.

Kdo mě zná, tak ví, že jsem zarputilý autor-architekt. Když nevím, co píšu a co přesně se tam má dít, tak většinou ani nezačínám. Myslím, že je to pro mě podobné jako na lodi – musím přesně vědět, které lano mi kam vede, i když zdálky to jen vypadá jako spletité lanoví. Ale to funguje mně. Znám spoustu autorů-zahradníků, kteří sice vůbec nevědí, kam jim to lano, co visí přes palubu, vede, ale pokaždé na něj jsou schopní ulovit mořskou pannu!

Gina Agatha Renotière na kurzu bezpečnosti na moři STCW – nácvik skoku v záchranném obleku ze záchranného raftu do vody.

Dodržuješ na La Grace nějakou pověru nebo rituál, který se ti podařilo propašovat do knih?

Námořních pověr je nespočet a co vím, tak na La Grace dodržujeme tři: na palubě se nesmí pískat ústy (plaší to větrné koně a přivolává bouři, naštěstí větrní koně nereagují na zvuk bocmanské ani kuchařské píšťalky, ani na jiné dechové nástroje), nesmí se cinkat sklenicemi o sebe při přípitku (slyší to utonulí námořníci a chtějí si připít s vámi, pak se strašně špatně odrážejí z bortů, když nám lezou přes palubu) a nesmí se před plavbou zapomenout na úlitbu Neptunovi. Do knih jsem tyto tři pověry příliš nepropašovala (i když nevím o tom, že by v nich kdokoliv pískal na palubě nebo ťukal sklenicemi). Zato jsem tam propašovala spoustu jiných pověr a zvyklostí – např. že nosit oblečení po mrtvém členovi posádky nosí smůlu, nebo že při námořních pohřbech se sklápěla ráhna na znamení smutku.

Vznik Třinácti vlajek

Co bylo na začátku – Tim, Jack, nebo samotný svět třinácti nejobávanějších pirátských vlajek?

Na začátku byly symboly na třinácti pirátských vlajkách a Píseň třinácti. Napsala jsem ji na dovolené u moře, když mi bylo čerstvě patnáct let. Líbila se mi představa pirátské flotily, v níž je každá loď v něčem jiná a specifická. A v písni jsem chtěla popsat právě ta jejich specifika – čím je každá proslavená, proč je obávaná. Pak až přišly na řadu hlavní postavy. Tim s Jackem vznikli velmi rychle a tak nějak přirozeně, párkrát jsem si s nimi pokecala a bylo mi jasné, jak ten jejich příběh bude asi vypadat.

Kolik z lodí, bitev a pirátských zvyklostí v knize je rešerše a kolik vlastní zkušenost z paluby?

Hodně z toho je rešerše – zvyklosti té doby, námořnické pověry i ony prvky fantasy, které se v příběhu vyskytují. Z vlastní zkušenosti jsem přejala spíše drobnosti, které příběhu měly dodat na realističnosti. Ze zkušenosti jsem přebírala i některé situace a hlavně fráze postav. Na psaní mě vždycky bavily postavy nejvíc, jejich motivace a charakter, snažím se je dělat uvěřitelné a proto ráda pozoruju různé typy lidí i v běžném životě. Nejen na lodi se pak člověk setká se spoustou zajímavých postav, někdy i zajímavějších než v knihách!

Gina Agatha Renotière a celá trilogie Třináct vlajek.

Tim a Jack se v knize potkávají jako čtrnáctiletý sirotek a piráti – proč jsi jako debut zvolila zrovna tuhle dvojici a ne třeba ženskou hrdinku?

Přítomnost velmi mladých chlapců na lodích byla běžná věc. Sirotci a jinak neukotvené děti viděli službu v námořnictvu jako způsob, jak se uplatnit, nabízela jim v dnešních slovech „kariérní růst“, střechu nad hlavou i pravidelné stravování. Synové z bohatých rodin byli zase na moře posíláni, aby se zocelili např. na pozici mladších důstojníků. A vzhledem k tomu, že jsem první díl trilogie psala ve věku patnácti let, věk postav mi seděl. Zpětně jsem za to opravdu ráda, první díl je sice v porovnání s ostatními trochu naivnější, ale myslím si, že to k věku postav sedí. Chtěla jsem v něm špetku té patnáctileté Agi zachovat a myslím, že se to povedlo. Co se genderu týče, chtěla jsem být realistická, příběh se sice odehrává ve smyšleném světě, ale s fantasy prvky, jak už jsem říkala výše, šetřím. Ale čtenáři Třinácti vlajek vědí, že ženské postavy v knihách zastoupeny jsou a troufám si říct, že ne jen okrajově. Třeba vás některé z nich překvapí!

Žánr a čtenáři

Jedna čtenářka napsala, že čekala klasickou „dobrodružnou literaturu pro kluky“ a dostala mnohem víc – co si myslíš, že lidi na sérii nejvíc překvapí?

Jestli jsem na něco hrdá, je to lidskost hrdinů. Děj se odehrává hlavně v mezilidských vztazích, ty stojí za každou bitvou, za každou akční scénou a myslím, že mezilidská dramata postav jsou často silnější než kdejaký námořní konflikt. Třináct vlajek není jen o tom, že jsme na lodi, pleníme a loupíme a užíváme si nespoutanou svobodu, pirátskej život. Ale o tom, čemu postavy věří, co pro ně svoboda vůbec znamená a proč se vlastně na moři ocitli. Jak řekl v prvním díle Jack: „Všichni jsme sem před něčím utekli.“ A myslím, že tady tkví ta nejzajímavější část příběhu. Co si nese v duši každý ze členů posádky? Protože každá loď nese spoustu naprosto odlišných lidí s naprosto odlišnými osudy. Musí spolu jíst, bydlet, fungovat… A je fascinující sledovat, jak se tyto postavy v tak omezeném prostředí protínají.

Máš dokončenou vysoce hodnocenou trilogii v pětadvaceti, jestli smím zmínit věk – co bys jako mladá autorka vzkázala někomu, kdo se do psaní teprve chystá pustit?

JDI DO TOHO! Jestli je to něco, co tě vždycky bavilo, nenech se zastrašit nikým, kdo tvrdí, že na to nemáš (i kdyby to měla být tvoje vlastní hlava). Zkus napsat něco, co by bavilo číst tebe. A hlavně – vytrvej! Je to hodně práce, i když se to tak nejeví – vymyslet příběh, postavy, postavit to celé tak, aby to dávalo smysl. Pak to napsat, přepisovat, upravovat, opravovat… Nenech se odradit! Třináct vlajek jsem vydala devět let po dopsání prvního dílu. Nelituji toho, dřív na to nebyl ten správný čas. To, že to nevyjde hned, neznamená, že to nevyjde nikdy!

Hranice příčetnosti a skok do jiného žánru

Do Hranic příčetnosti jsi napsala povídku Kanál 81 jako poctu Lovecraftovi – jak vlastně vznikla a jak se ti přechod od pirátského dobrodružství k lovecraftovskému hororu dělal?

K Lovecraftovi jsem více přičichla až díky projektu Hranice příčetnosti. Já vím, já vím – hanba mi! Ale hned se mi s ním sčichávalo lépe, když jsem objevila jeho povídky s námořní tematikou. Po pirátském dobrodružství to byl celkem skok, ale upřímně, pracovalo se mi na povídce skvěle! Žánr mě neskutečně bavil a byla jsem moc ráda, že si ho můžu zkusit. Myslím, že to nebude naposledy, co ze sebe vyplivnu něco mrazivého. Nebo spíš doufám, neb madam Múza, jak víme, je nevyzpytatelná.

I název povídky Kanál 81 má reálný základ.

Zůstala v Kanálu 81 i trocha moře, nebo jsi si od paluby na chvíli úplně odpočinula?

Má! Když píšu, čerpám motivy z vlastních zážitků. A když jsem se poprvé doslechla o projektu Hranice příčetnosti, byla jsem zrovna po kurzu bezpečnosti na moři STCW. Měla jsem hlavu plnou záchranných pomůcek, signálů, tipů na přežití na moři, bezpečnostních opatření proti potopení lodi. Tak jsem se toho rozhodla využít, přece jenom bezpečnost na moři není v Česku běžně zpracovávané téma.

Na závěr

Trilogie je hotová – co teď? Další knihy, další plavba, nebo obojí?

Doufám, že obojí. Plavím se téměř každé léto a nemám v plánu s tím v nejbližší době přestávat. A co se další tvorby týče, rýsuje se mi na obzoru nový projekt (už i docela ostře a ne jen jako silueta v čočce dalekohledu). Měla by to být samostatná kniha, žádná série. A (nechci říkat bohužel) nebude mít s mořem nic společného. Rozhodla jsem se pro jiné prostředí, které je mi odjakživa velmi blízké, a to je les. Už na něm pracuji a rýsuje se z toho velmi emoční fantasy! Tak snad vás absence slané vody neodradí!

Díky, Agi, za rozhovor i za to, žes do Hranic příčetnosti napsala Kanál 81. Třináct vlajek si můžete přečíst už teď, Agi můžete sledovat i na Instagramu, a na Hranice příčetnosti se těšte – víc o nich prozradíme, až přijde čas.

Já děkuji, Vojto, za skvělý rozhovor. A hlavně Vám, čtenářům knih i knižních blogů. Bez vás by to totiž ne(vy)šlo.