Blog · 1. 9. 2026

Co jsem o autorských právech kdysi vůbec netušil

Ještě před pár lety jsem o autorských právech věděl velký kulový. Vyprávěl jsem si o nich stejné mýty jako asi většina lidí – že po smrti autora „dílo zlidoví“, že překlad je jen jazyková služba bez vlastních práv, že fanfiction je v pohodě, pokud na tom nikdo nevydělává. Skoro nic z toho není pravda. Zkusím to vysvětlit tak, jak bych to potřeboval slyšet tehdy já – bez právničiny.

Základ: jak dlouho autorská práva vůbec trvají

V Česku i v celé EU platí stejné pravidlo: autorská práva trvají po celý autorův život a pak ještě 70 let po jeho smrti (počítáno od 1. ledna následujícího roku). Teprve pak dílo spadá do tzv. veřejné domény a může ho kdokoliv volně použít. U díla víc autorů se těch 70 let počítá od smrti toho, kdo zemřel poslední.

Překlad je úplně nové dílo – s vlastními právy

Tohle mě překvapilo nejvíc: český autorský zákon výslovně říká, že překlad díla do jiného jazyka je sám o sobě chráněné dílo, nezávisle na díle, ze kterého vychází. Jinak řečeno – překladatel má na svůj konkrétní překlad vlastní autorská práva, a ta běží od jeho vlastní smrti, ne od smrti autora originálu. Obě ochrany běží paralelně vedle sebe a nijak se neruší.

Osobně mi to nedává úplně smysl – proč by měl mít překladatel stejně dlouhou ochranu jako autor, který dílo skutečně vymyslel? Chápu argument, že dobrý překlad je taky tvůrčí práce (a často fakt je), ale klidně by mi přišlo fér, kdyby překlad měl kratší, nebo jinak odvozenou dobu ochrany. Zákon to ale nerozlišuje. Prakticky to znamená, že i dávno „volné“ dílo – třeba klasika 19. století – může mít konkrétní český překlad, který je pořád naprosto chráněný, pokud překladatel zemřel nedávno nebo ještě žije. Vydat starou knihu v novém jazyce vyžaduje navíc i souhlas nositele práv k originálu, pokud ten ještě chráněný je – nejde jen sednout a přeložit si, co chcete, a hned to vydat.

Co se stane s dílem, když autor zemře

Ekonomická práva (tedy právo dílo vydávat, prodávat, upravovat) se dědí úplně stejně jako cokoliv jiného – jde na dědice, a pokud nejsou žádní, připadají státu. V Česku je pro tenhle případ zvláštní pravidlo: stát tahle práva nespravuje jen tak sám od sebe, ale jménem státu je vykonává Státní fond kultury ČR (respektive Státní fond audiovize u filmů a videí). Dílo se tedy nestává automaticky volným jen proto, že autor zemřel bez rodiny – ochrana běží dál, jen ji spravuje stát.

Kromě toho existuje ještě jiná vrstva ochrany, která se zapomíná: takzvaná osobnostní práva – právo být uveden jako autor a právo na to, aby dílo nebylo znevažováno. Ta smrtí autora sice technicky zanikají, ale zákon rovnou zavádí novou, samostatnou ochranu „po smrti autora“ – tu může vymáhat kdokoliv autorovi blízký, spolek autorů nebo kolektivní správce, a to i poté, co uplyne oněch 70 let a dílo je jinak volné. Jinak řečeno: i u dávno volného díla pořád platí, že si nikdo nesmí přivlastnit cizí autorství nebo dílo hrubě zprznit.

Fanfiction a fanouškovské překlady – legální šedá zóna? Spíš ne

Hodně lidí věří, že pokud na fanouškovském překladu nebo fanfiction nevydělávají, je to automaticky v pořádku. Zákon žádnou takovou všeobecnou výjimku nemá. Přeložit cizí, pořád chráněné dílo a zveřejnit ten překlad (třeba na fanouškovském webu) je bez souhlasu autora porušení autorského práva, ať už za to chcete peníze nebo ne. Existují úzké výjimky – citace, parodie, karikatura, nebo pastiš (tedy dílo vytvořené v duchu něčeho, co existující dílo evokuje, ale zjevně se od něj liší) – ale to jsou konkrétní, úzce vykládané případy, ne obecné pravidlo pro cokoliv fanouškovského.

Jak si sám ověřit, že je dílo volné

Pokud chcete použít starší dílo – přeložit ho, natočit podle něj video, cokoliv – stačí v zásadě tohle: zjistit rok úmrtí autora (národní knihovny, Wikipedia, nebo se rovnou zeptat kolektivního správce jako DILIA) a připočíst 70 let. Pozor na dvě věci: u anonymních nebo pseudonymních děl se počítá 70 let od zveřejnění, ne od smrti (pokud se identita autora neprozradí dřív). A jak jsem psal výš – i u dávno volného originálu může mít konkrétní překlad, který chcete použít, ještě žijícího nebo nedávno zesnulého překladatele, takže je pořád chráněný sám o sobě.

Jinde ve světě to funguje jinak – a Pán prstenů je toho pěkný důkaz

V USA platí podobné pravidlo život + 70 let, ale u starších děl (z doby před rokem 1978) se historicky počítalo od data vydání, ne od smrti autora – proto tam každý 1. leden vstupuje do veřejné domény nová vlna knih vydaných přesně před 95 lety. Je to úplně jiná logika než evropská.

A pak je tu kuriozita jménem Pán prstenů. V roce 1965 vydalo americké nakladatelství Ace Books levné neautorizované vydání knihy, protože kvůli tehdejší (dnes už zrušené) americké úpravě autorského práva – vázané mimo jiné na to, kde se kniha fyzicky vytiskla – vznikla právní mezera, díky které Ace tvrdilo, že text v USA autorská práva vůbec nemá. Tolkien se bránil hlavně přes čtenáře – žádal fanoušky, ať šíří, že jde o pirátské vydání – a vydavatel Ballantine pak vydal novou, upravenou autorizovanou verzi, čímž vznikla nová, nezpochybnitelná ochrana. I obří, celosvětově známé dílo tedy může kvůli formální technikálii na chvíli „vypadnout“ z ochrany v jedné konkrétní zemi.

Když chcete něco použít legálně – hudbu, obrázky, cizí povídku

Pro vlastní videa nebo projekty existuje spousta legálních zdrojů – hledejte obsah pod licencí Creative Commons (různé varianty určují, jestli je nutné uvést autora, jestli jde použít komerčně, nebo jestli smíte dílo upravovat), nebo rovnou CC0 (Creative Commons Zero) či tzv. public domain, kde autora uvádět nemusíte. Knihovny jako Pixabay nebo Pexels dnes fungují na vlastní podobné licenci – obsah je zdarma i pro komerční použití bez nutnosti uvádět autora, i když technicky už nejde o čisté CC0.

Pozor ale na jedno časté nedorozumění: „royalty-free“ neznamená zdarma – je to jen licenční model, kdy po zaplacení jednorázové licence neplatíte poplatky za každé další použití. Spousta placených fotobank (Shutterstock, Adobe Stock) je royalty-free, a přesto si za fotku zaplatíte. Vždycky si proto přečtěte konkrétní licenční podmínky dané fotky nebo knihovny, ne jen nálepku u ní.

Mimochodem, nejčistší cesta bývá vyfotit si věci sám – tím jste jediným autorem fotky a nikdo vám do ní nemluví. Podobná opatrnost se hodí i u focení lidí. I s podepsanou smlouvou (tzv. model release) a zaplaceným honorářem totiž podle § 87 občanského zákoníku může člověk svůj souhlas s použitím vlastní podoby kdykoliv odvolat. Pokud k tomu má vážný důvod nebo se mezitím podstatně změnily okolnosti, nemusí ani nahrazovat škodu, která tím vznikne – třeba náklady na skartaci už vytištěných knih.

Ale nejjednodušší a nejspolehlivější cesta je často ta úplně nejpřímější: napsat tvůrci a zeptat se. Sám takhle řeším namlouvání cizích povídek na svém kanálu – autoři jsou většinou mnohem vstřícnější, než byste čekali, a nikdo se za to, že se jich zeptáte, nebude zlobit. Naopak – z vlastní zkušenosti vím, že autora vždycky potěší, když se o jeho dílo někdo zajímá natolik, že se ozve.

Co se týče samotného zpracování videa – stříhání zvuku a obrazu – já osobně používám Wondershare Filmora, které mi pro namlouvané povídky i doprovodné video bohatě stačí a je příjemně jednoduché na ovládání.

Co si z toho odnést

Nejdůležitější věc, kterou bych chtěl, aby si čtenář odnesl: „je to starý text, tak to už asi bude volné“ je skoro vždycky špatný předpoklad. Autorská práva jsou míň intuitivní, než by člověk čekal – ale stačí se na chvíli zastavit a zeptat, a většinou to dopadne dobře pro všechny.