Blog · 4. 9. 2026

Nejlepší (čti: nejhorší) záporák, jakého znám

Jestli hledáte záporáka, kterého budete nenávidět naplno a bez výhrad, mám pro vás tip – a to je co říct, protože mi ho zatím nepřekonal ani Joffrey Lani– teda Baratheon ze Hry o trůny, rozmazlený spratek s korunou a mečem po ruce, ani Umbridgeová z Harryho Pottera, bo ta její byrokratická krutost v růžovém kostýmku fakt bolí. Oba jsou napsaní tak dobře, že jsem je nenáviděl přesně tak, jak autoři chtěli. Ale toho, kterého fakt nedokážu setřást, mezi nimi nenajdete. Je to kazatel z filmu, o kterém většina lidí kolem mě v životě neslyšela – Brimstone. Možná za tím stojí prostě to, že westerny dneska skoro nikdo nesleduje. Jenže i mezi nimi hraje v úplně jiné lize – tohle není western se šerify a duely v poledne, tohle si z toho žánru jen půjčilo kulisy a pak si udělalo, co chtělo. A když teď v knize rozvíjím vlastního záporáka, tajně doufám, že bude mít s Reverendem společnou aspoň jednu věc – jak moc silně ho budete nenávidět.

Plakát k filmu Brimstone (2016), režie Martin Koolhoven. Zdroj: TMDB.

Brimstone – film, co se vám zaryje pod kůži

Brimstone natočil v roce 2016 nizozemský režisér Martin Koolhoven a poslal ho rovnou do soutěže o Zlatého lva na benátském festivalu. Je to gotický western – tedy divoký západ, ale s hororovou obsedantností místo přestřelek – ve čtyřech kapitolách: Zjevení, Exodus, Genesis a Odplata – první tři pojmenované přímo po biblických knihách. Neběží ale chronologicky. Film vás pustí dovnitř příběhu odzadu a teprve postupně vám vysvětluje, proč jste od první minuty tak nesví. V hlavních rolích září Guy Pearce jako Reverend, Dakota Fanning jako němá porodní bába Liz a v mladších flashbacích Emilia Jones jako Joanna, po boku s Kitem Haringtonem a Carice van Houten.

Guy Pearce jako Reverend. Zdroj: TMDB.

Není to film pro každého. Je pomalý, dusivý a nebojí se nechat diváka v nepohodlí déle, než je normálně zvykem – žádné rychlé řešení, žádné oddechové vtípky mezi scénami. Berte to jako doporučení, ne varování. Varovat vás můžu jen před reverendem.

Upřímně ho dokážu doporučit asi jen lidem, kteří chtějí vědět, jak vypadá opravdové zlo. Sám jsem ho zatím viděl jen dvakrát – ale kdybych si někdy potřeboval připomenout, jak zlo vypadá, vím přesně, kam se podívat. K reverendovi.

Muž, který nemá jméno

Reverend je jediné jméno, které v celém filmu dostane. Ne přezdívka, ne pracovní titul – identita. Kalvinistický kazatel, holandský přistěhovalec na americké hranici, muž, který si každý svůj čin obhájí Biblí dřív, než ho stihne spáchat. A hraje ho Guy Pearce tak zdrženlivě, že v tom není ani stopa po padouchovském přehrávání – Reverend se nikdy netváří jako padouch. Je přesvědčený, že koná boží vůli, a to je nekonečně děsivější než kdyby jen sbíral lebky.

Guy Pearce jako Reverend. Zdroj: tiskové materiály k filmu Brimstone (2016).

Reverend nikam nespěchá. Pronásleduje Liz roky, ne dny, a když konečně udeří, je to vždycky přesně vypočítané – zabité zvíře nechané jako varování, bič zavěšený jako součást interiéru, ne hrozba. Kdyby křičel, dalo by se před ním utéct. On jenom čeká.

Čtyři kapitoly, které vám podtrhnou nohy

Tohle je na filmu možná nejchytřejší věc – ta obrácená chronologie není gimmick, je to zbraň. V první kapitole, Zjevení, je Reverend nový kazatel, co se přistěhuje do vesnice, kde Liz žije jako vdaná matka, a od první chvíle je jasné, že se ho děsí. Vypadá to jako klasický příběh o pronásledovateli, který vstoupí do něčího klidného života a rozvrátí ho. Jenže s každou další kapitolou – Exodus, kde je Liz ještě jako dospívající Joanna prodaná do nevěstince, a Genesis, kde se vracíme úplně na začátek – zjišťujete, že Reverend do jejího života nikdy nevstoupil. Byl v něm od první vteřiny. Je to totiž její vlastní biologický otec.

V Genesis se dozvídáte, co tenhle muž udělal dřív, než se stal padouchem – zneužíval Joannu jako dítě, dohnal její matku k sebevraždě a nakonec se ji sám pokusil donutit ke sňatku, s odkazem na biblický příběh Lota a jeho dcer, jako by citát ze svaté knihy dělal z incestu teologii. Stejná logika platí i o násilí, které předtím vypadalo nahodile – nic v tomhle filmu není tam jen pro šok. Každá kapitola je odhalení, ne twist, a právě proto to bolí jinak než klasický horor. Nečeká vás úlek. Čeká vás pomalu se sesouvající podlaha.

Konec, po kterém neusnete

V poslední kapitole, Odplatě, Reverend zabije Lizina tchána a pak jí oznámí, co udělá její dceři Sam – znásilní ji a zabije, zatímco se Liz bude muset dívat. A tady přichází detail, který mě dostal nejvíc: Sam není jenom Lizina dcera. Protože je Reverend Lizin otec, je Sam zároveň jeho vlastní vnučka. Tahle věta zní jako technická poznámka, ale ve filmu je to poslední otočení nože – muž, co celý film ničil jednu generaci vlastní rodiny, teď stojí nad druhou.

Liz ho nakonec zabije sama – zastřelí ho, zapálí a jeho tělo vyletí oknem ven. Jenže happy end se nekoná. O pár let později za ní přijde nový šerif s plakátem „hledá se“ na jméno Elizabeth Brundy – identitu mrtvé ženy, kterou si Joanna kdysi vypůjčila, aby unikla vlastní minulosti. Místo zatčení skočí Liz z lodi do jezera a utopí se, sledovaná dcerou ze břehu. Film zavírá hlas dospělé Sam, která teď má vlastní dceru – Lizinu skutečnou vnučku, o generaci dál, tentokrát bez stínu Reverenda nad sebou.

Co si beru jako autor

Píšu temné fantasy a záporáky řeším skoro u každé knihy, takže mi Reverend nedá spát ještě z jednoho důvodu – je to učebnicová ukázka, jak moc funguje sebejistota. Nejděsivější postavy nejsou ty, co vědí, že jsou zlé. Jsou to ty, co jsou přesvědčené, že mají pravdu, a ta jistota je nese dál, než by je unesla obyčejná krutost. Reverend nikdy nezaváhá, protože se nikdy nemusí ptát, jestli dělá dobře – on to už dávno ví. Kdybych psal padoucha, co si svoje činy rozporuje, dostanu postavu s vnitřním konfliktem. Když napíšu padoucha, který si je jistý úplně stejně jako hrdina, dostanu něco, co čtenáře pronásleduje ještě dlouho po poslední stránce.

A pak je tu ta strukturální lekce – že nejlepší odhalení není twist, který vás praští znenadání, ale informace, kterou jste celou dobu měli, jenom jste neznali její váhu. Tohle si beru do vlastního psaní přímo, ne jako metaforu. Zápletka, která se vám vrací a s každým návratem víc bolí, je silnější než jakýkoli jednorázový úlek – a to funguje v knize úplně stejně jako ve filmu.

Umbridgeovou a Joffreyho budu mít rád dál – jsou to skvěle napsaní padouši, kteří vás naštvou přesně tak, jak mají. Reverend je jiná liga: rád se k němu nevracím, ale asi už ve mně zůstane napořád, protože je to prostě hrozná postava – a připomínka, že ten nejlepší záporák nikdy neví, že je záporák. Jestli snesete opravdu temný příběh, dejte Brimstone šanci. Pokud píšete knihy, povídky nebo jakékoli jiné příběhy a hledáte inspiraci, jak vypadá opravdové zlo, měli byste si ho podle mě pustit tak jako tak. Za tohle doporučení se omlouvám.