Blog · 1. 9. 2026

Co mě naučilo namlouvání cizích i vlastních povídek o psaní

Vedle psaní mám na YouTube kanál Lesočert čte, kde nahlas namlouvám hororové, fantasy a sci-fi povídky – vlastní i cizí. K tomu jsem si jako interpret zkusil i profi audioknihu Temné stránky pro Korvus Media. A ukázalo se, že namlouvání není jen příjemná vedlejší činnost k psaní – je to zkouška, kterou text potichu v hlavě neprojde.

Jako interpret

Temné stránky – audiokniha, Korvus Media, 9 h 19 min

Poslechnout na Audiotéce →

Věta, která nedýchá, se pozná až nahlas

Při tichém čtení oko klidně přeskočí větu, která je o kus delší, než by měla být – mozek si domyslí interpunkci, kterou tam autor nedal, a jede dál. Nahlas to nejde. Když se nadechneš špatně, nebo ti dojde dech uprostřed souvětí, které jsi sám napsal, je to jasný signál, že věta nedýchá tak, jak by měla. Nemám jednu konkrétní větu, kterou bych kvůli tomu přepisoval – je to spíš návyk, který mi to namlouvání dalo: čím víc čtu nahlas, tím víc si to při psaní představuju v hlavě jako hlas, ne jako text na obrazovce.

Když každá postava mluví stejně

Nejvíc mě to praštilo do očí u starých mužů. Namlouval jsem povídku Pod mostem od Jana Vrány, kde vystupuje starý muž, a zjistil jsem, že jeho hlas neumím jen tak automaticky najít – musel jsem zpomalit, sednout hlasem níž, a soustředit se na to tak moc, že jsem si při čtení nechtěně skousl ret. Drobnost, ale řekla mi hodně: když se autor sám musí tak nutit najít jiný hlas, znamená to, že ve vlastním psaní má sklon nechat všechny postavy mluvit jedním – svým vlastním. Cizí text tě donutí ten návyk vidět, protože ho nemůžeš obejít stylem, na který jsi zvyklý.

Co mi ukážou cizí texty, co vlastní ne

Namlouvání cizích textů – Grimmovské Popelky, Poeova Skokana nebo Apokalypsy všedního dne od Pavla Skořepy – mě donutí najít úplně jiné tempo a styl, než jaký bych napsal sám. Každý z těch textů má jiný rytmus vět, jinou práci s napětím, a když je čtu nahlas, slyším, kde přesně se ten rytmus liší od toho mého. Zpětně mi to ukazuje moje vlastní zlozvyky – co bych automaticky napsal jinak, kdybych tu povídku psal já.

U vlastních povídek – Děsupána nebo Supermarketu, obě si můžete poslechnout přímo u povídek na webu – funguje namlouvání naopak: neukazuje mi jiný styl, ale ověří mi, jestli věta, kterou jsem napsal, opravdu zní tak, jak jsem ji v hlavě slyšel já sám.

Nejpřísnější korektor, jakého mám

Kdybych měl začínajícímu autorovi poradit jednu věc z tohohle všeho, bylo by to: přečti si vlastní text nahlas, i kdyby to bylo jen potichu pro sebe v pokoji. Oko odpouští věci, které ucho neodpustí – a to, co ti nahlas zadrhne v puse, zadrhne dřív nebo později i čtenáři v hlavě.