Blog · 1. 9. 2026

„Zbytečná prcačka“ a proč se sexu ani násilí v knize nevyhýbám

Na Databázi knih mám u Cest Kabanu recenzi, kterou budu mít asi navždy nalepenou v hlavě. Jeden čtenář v ní jednu ze scén v knize popsal dvěma slovy: „zbytečná prcačka“. Nebudu lhát – rozesmálo mě to tehdy a baví mě to i dnes, kdykoli si na to vzpomenu. Ale právě proto mi přijde fér vysvětlit, proč ta scéna v knize je, proč jsem kvůli podobným scénám řešil škrty s vlastním redaktorem, a proč se stejně nevyhýbám ani násilí, jen protože by to někomu mohlo přijít „moc“ – ostatně, žádná prcačka není zbytečná.

Redaktor mi škrtl 25 stran – a měl pravdu

Ta konkrétní scéna měla v původním rukopisu mnohem staršího a delšího předchůdce – přes 25 normostran, a zdaleka nešlo jen o odbytou nepřerušovanou sexuální scénu, jak by se mohlo zdát. Měla pořádně vystavěnou předehru: šlo o zdrogování a zneužití, které poznamenalo mladou lásku Hana Havrana – jedna z postav ho zdrogovala nějakým odvarem a svedla. A celé to čtenář sledoval skrz vzpomínky Havranova ducha, do kterých v příběhu vstupuje Arlan, jedna z hlavních postav – takže tam nechyběl ani voyeuristický rozměr. Redaktor mi tu scénu tehdy prakticky celou vyškrtl s tím, že jsem se v ní evidentně nechal unést – i když mi zároveň přiznal, že si ji užil a že byla podle něj skvělá. Nehádal jsem se, souhlasil jsem hned – měl naprostou pravdu. Jen jsem si to vynahradil jinak: místo škrtnuté verze jsem napsal úplně novou scénu, tu, kterou dnes v knize skutečně najdete – kratší, ale takovou, za kterou si stojím a která do příběhu podle mě patří.

Mimochodem, kvůli téhle scéně, kterou mi redaktor vyškrtl, jsem si v rámci researchu googlil, jaké byliny by se v severských oblastech na něco takového daly použít – takže mě má Google nejspíš dávno nahlášeného na FBI, a rozhodně ne jen kvůli tomuhle. Kdyby vás při psaní čekalo něco podobného, mám jednu radu: než se do takového hledání pustíte, napište si do Googlu nejdřív anglicky větu „I'm a writer and I'm researching weird stuff. Please don't report me to the FBI. Thank you!!!“ Nikoho to nezachrání, ale aspoň vám to zlepší náladu.

V knize není nic zadarmo

Stejná logika platí i u násilí, které se v Cestách Kabanu objevuje – a nemyslím tím jen naznačené rány za oponou. Svět knihy je krutý a krutí jsou i lidé i čerti, kteří ho obývají. Kdybych tuhle krutost schovával nebo zjemňoval, oslabil bych tím i všechno ostatní – protože kontrast je to, co dělá hezké chvíle hezkými. Čím drsnější je svět kolem, tím víc si čtenář i postavy samy váží momentů klidu, blízkosti nebo štěstí, které přijdou mezitím. Nic v knize proto není jen pro efekt – ani ta sexuální scéna, ani násilí. Obojí má odrážet, jak vypadá svět a lidé v něm, ne jenom šokovat.

Násilí v knize má navíc i reálný základ. Jeden konkrétní obraz mám v hlavě už od dětství – od prababičky, která vyprávěla, jak hrozné bylo, když nás Rusové na konci války „osvobozovali“: pamatovala si, jak jednu rodinu i s dětmi přibili hřebíky za jazyk ke stolu. Samotná představa, že se díváte na své blízké, když se jim děje něco nepředstavitelně děsivého, je pro mě tak strašná, že jsem si to zapamatoval navždy. Přesně tuhle scénu jsem v knize použil – není v ní sice celá rodina, ale až to budete číst, poznáte ji.

Ze stejného důvodu bych řekl, že Cesty Kabanu rozhodně nejsou romantasy ani růžová knihovna – i když se v nich romance objevuje. Ta ale vznikla z toho, co postavy cítí, ne z toho, že bych si řekl, že tam nějaká romantická linka podle žánrových zvyklostí patří. Ve chvíli, kdy jsem viděl, kam se vztah mezi postavami vyvíjí, jsem to prostě nemohl popřít – ani jim, ani sám sobě. Kdybych to potlačil jen proto, aby kniha zapadala do nějaké škatulky, zradil bych tím příběh.

Takže až příště narazíte na scénu, která vám přijde zbytečná, zkuste si představit knihu bez ní – jestli by byla lepší, nebo jenom bezpečnější. A pokud vás ta hláška o zbytečné prcačce pobavila stejně jako mě, mrkněte na tu recenzi na Databázi knih sami – patří mezi moje oblíbené a jsem za ni vděčný.

A jen na rovinu: recenzí si vážím a čtu je všechny, kritické obzvlášť pozorně – i když u mě osobně furt vede a nejvíc miluju zrovna tu o zbytečné prcačce. Teď mě napadá, jestli je vždy dobré číst recenze na vlastní knihu... hm... to je ale téma na jiný článek. Třeba příště.