Blog · 30. 8. 2026

Jak tvořím světy

Tentokrát bych nerad psal o konkrétní knize, ale o tom, na co se mě lidi ptají nejčastěji – jak vlastně vzniká celý fantasy svět. Ne jen o Lesočertovi konkrétně, ale o postupu samotném, tak jak ho používám já. Je to trochu jiný pohled než v minulém článku o Cestách Kabanu – tady jde spíš o metodu, kterou by si mohl vzít k srdci kdokoliv, kdo si chce postavit vlastní svět.

Všechno začíná jednou myšlenkou

Než vezmu do ruky mapu, potřebuju mít jasnou vizi, jak má svět fungovat jako celek. U Lesočerta na začátku nestálo jedno téma ani poselství, ale rozhodnutí, že svět má být hodně rozdělený – s pestrým podnebím a spoustou ras a kultur, které si navzájem vůbec nejsou podobné. Nechtěl jsem typický fantasy svět, kde je všude podobná příroda a jedna dominantní kultura, a taková roztříštěnost mi navíc dávala víc prostoru pro tření, politiku a konflikty mezi jednotlivými národy. Teprve postupně se k tomu přidalo i přesvědčení, že svět, kde má přežití cenu, tu cenu musí čas od času i vybrat – to ale nebyl výchozí bod, spíš myšlenka, která se do příběhu vetkala později a zůstala v něm dodnes. Od té počáteční vize rozdělenosti se pak odvíjelo všechno ostatní – geografie, historie, národy. Bez ní bych nevěděl, na co se vlastně ptát, až přijdu na kontinenty.

Mapy, které v tomhle článku neuvidíte, si zatím nechávám jen pro sebe – prozrazovaly by až příliš ze světa i z příběhu. Radši nechám vám, čtenářům, prostor si zbytek domyslet sami.

Geografie podle skutečné geologie

Většina autorů fantasy v Inkarnate začíná tvarem kontinentů, horami a jezery. Já místo toho začínal vulkanickou činností, deskovou tektonikou a oceánskými proudy – a na mapě z toho přitom není vidět vůbec nic. Nedalo mi to a řešil jsem, jestli jsou pohoří sopečného nebo vrásového původu. Teď mají vlastní tektonickou historii, kterou nikdo nikdy nebude potřebovat.

Hrdina jim v knize říká „ty kopce támhle“. Mám sto chutí ho zabít. Ale právě o tomhle worldbuilding podle mě je – čtenář uvidí jen špičku ledovce, ale ta špička drží pohromadě jen proto, že pod ní je skutečná geologická logika, ne jen hezky nakreslená čára.

Historie a mytologie – tři vrstvy najednou

S historií pracuju na třech úrovních zároveň. Mytologii a nejstarší věky světa mám daný pevný základ hned od začátku, ale dokud není napevno propojený s konkrétním dějem knihy, klidně si ho ještě dovolím měnit – zafixovat ho definitivně musím, až se s příběhem skutečně sváže. Zároveň si vedu vlastní časovou osu s nejdůležitějšími zlomovými událostmi, aby mi jednotlivé národy a konflikty seděly na sebe. Ale konkrétní detaily historie – kdo přesně s kým bojoval a proč – dopisuju jen tak hluboko, kolik zrovna potřebuje vysvětlit aktuální příběh. Nemá smysl mít rozepsanou historii místa, které se v knize možná nikdy neobjeví.

Stejné pravidlo platí i pro fyzický detail samotného místa. Čertí město pod horou Kaban, kam se příběh vrací pořád dokola, má propracovanou mapu se čtvrtěmi, Coloseem i Domem Krystalu – protože si to zaslouží. Ale hora kousek vedle, kolem které hrdina jen prošel, zůstala na mapě jen jako ty „kopce támhle“ z předchozí kapitoly. Detail nikdy nerozdávám plošně, ale podle toho, kolik pozornosti si dané místo v příběhu skutečně vyslouží.

Ještě o úroveň níž jde vesnice Kolčava, kde se příběh zdrží delší dobu. Tam už mám vykreslenou i kovárnu, krčmu U Hladové Káči, chatrč bylinkářky Loty nebo dům fojta Nikolky – tedy jednotlivé budovy s vlastními jmény a majiteli, ne jen shluk střech na mapě. Je to nejjemnější zrnitost, jakou do map vůbec dávám, a dovolím si ji jen tam, kde se v ní příběh skutečně zastaví.

Jazyky a jména podle rasy

Pro každou rasu a národ mám svá vlastní fonetická pravidla, aby jména jedné kultury zněla jinak než druhé – jiné hlásky, jiné koncovky, jiný rytmus. Nevymýšlím si ale úplně od nuly. Vycházím ze slovanských a dalších reálných jazykových kořenů a upravuju je, dokud nezní tak, jak potřebuju. Díky tomu má každé jméno pořád nějaký přirozený základ, i když ho čtenář nikdy předtím neviděl.

Kdy přestat a začít psát

Jakmile mám hotové klíčové vrstvy – geografii, historii, jazyky – začínám psát a zbytek doplňuju za pochodu. Worldbuilding se u mě nikdy úplně nezastaví. Při psaní druhé knihy jsem se musel vrátit zpátky do Inkarnate, protože jsem potřeboval znát rozměr sousedních zemí, i když z nich nakonec použiju jen střípky. Postup je stejný jako u první knihy – nejdřív si mapu nakreslím barevně v Inkarnate, a teprve tu část, kterou skutečně potřebuju, pak nechám překreslit do finální černobílé podoby. Aktuální barevná verze pro druhou knihu pokrývá zhruba 60 % jednoho ze dvou hlavních kontinentů. Celou jsem ji přitom třikrát smazal, než jsem trefil alespoň to, co jsem si zrovna potřeboval zakreslit – a určitě se ještě vrátím k detailům jako města a pohoří, až je budu potřebovat.

Takhle vypadal východní kontinent v jedné z prvních verzí – jen barva a tvar, nic víc:

A takhle vypadá dnes, s pohořím, lesy i sochami, které jsou tam čistě pro efekt:

Samotný postup v Inkarnate má pevné pořadí a přeskakovat kroky se nevyplácí. Nejdřív podle předlohy naklikám hrubý tvar pevniny a teprve pak ho doladím do detailu. Až potom přichází řeky a jezera – a jakmile vím, kudy teče voda, řeším hory. Nekreslím je tam, kam se mi to zrovna vizuálně hodí, ale tam, kde podle mé vymyšlené tektoniky leží desky, protože právě tam jsou hory nejvyšší a právě odtamtud pramení většina řek. Je to i taková zpětná kontrola – pokud mi síť řek u hor nesedí, vím, že jsem někde udělal chybu už dřív. Až mám hotovou vodu i hory, přidávám lesy kolem řek, kde je logicky nejvíc vláhy – a hned zase kácím ty kousky, kde stojí města, protože lidi dřevo na stavbu vždycky potřebovali. Kolik lesa se stihlo do současnosti obnovit, záleží na tom, jak staré město je a kolik dřeva zrovna potřebuje v době, kdy se na dané mapě příběh odehrává.

Worldbuilding pro mě tedy není fáze, která jednou skončí a pak se už jen píše. Je to spíš proces, který běží na pozadí celou dobu, co na sérii pracuju – jen se z hlavního plánu časem přesune do drobné údržby.

Sledovat to naživo

Nejlíp je celý ten proces vidět přímo v pohybu. Tohle je časosběr toho, jak se mapa pro knihu proměňovala od prvních tahů až po finální podobu: